Rozhovor s Václavem Vydrou

01.01.2007 21:51

Dovolte, abych vám představila PATRONA našeho časopisu Koně a hříbata, nejen známého a výborného herce, komika a moderátora, ale především člověka se srdcem na správném místě a tělem i duší velkého koňaře. Je to Muž s velkým M, se kterým se přátelím už pátým rokem a fotím jeho čtyřnohé, řehtající kamarády - dvě koňské holky a dva kluky na různých akcích, hubertusech, při plavení a jen tak, ve volnosti ve výběhu. Náš patron se jmenuje Vašek Vydra.

Vašku, řekni prosím tě našim čtenářům pár věcí o sobě, aby měli lepší možnost tě poznat, když se s tebou, tvými názory a teoriemi, praxí, články, fotkami a jistě také pozvánkami na nejrůznější akce budou nyní setkávat pravidelně na stránkach tohoto časopisu.

Kde jsi se narodil, rodiče a dětství:

Narodil jsem se v Praze, moje máma byla herečka Dana Medřická a táta herec Václav Vydra.

Ač zcela městské dítě, nebo právě proto, mě od malička přitahovala zvířata, miloval jsem knížky o zvířatech, zoologickou encyklopedii, nějaký čas jsem choval křečky, myši a morče a chodíval do ZOO, kde jsem prováděl své první intuitivní pokusy o komunikaci se zvířaty. Tedy - ne, že bych tím žil, ale založilo to ve mně určité základy empatie. Moc jsem si přál psa - boxera, protože když mi bylo asi okolo devíti roků, zamiloval jsem se o zimních prázdninách, které jsem trávil s mámou, do jedné fenky této rasy. Naprosto mi učarovala a od svých 15 ti let jsem, výměnou za slíbenou motorku za vysvědčení, měl svého prvního boxera. Bonny, tak se jmenoval, se dožil krásných 14 ti let a opustil mě jako poslední člen z naší rodiny. Tím skončilo mé dětství.

Kariéra a koníčky:

Jsem hlavně herec a nejspíš jím zůstanu.V současnosti jsem ve stálém angažmá v Divadle Na Vinohradech, hraju také v dalších čtyřech pražských divadlech (Karlín, Bez Zábradlí, U Hasičů, Braník) a na zájezdech po celé republice. Občas i něco natočím v televizi či ve filmu.

Nedávno, v důsledku své účasti v televizním pořadu StarDance, jsem dokonce, dalo by se říct, začal i tančit. To, že se v životě zabývám ještě dalšími - jak říká moje žena - aktivitami, pak navíc obohacuje a zpestřuje můj osobní i herecký život. Byl jsem podnikatelem - měl jsem obchod se zbraněmi, byl a jsem sportovním střelcem, jsem kapitánem - jachtařem, několik desetiletí hraju tenis, moc rád lyžuju.... No a posledních asi 11 let se hodně věnuju koním.

Kdy jsi seděl poprvé na koni a na jakém?

To byl bronzový kůň ve Valdštejnské zahradě a byly mi asi 4 roky. Pak asi ve 13 ti letech v Maďarsku u Balatonu mi rodiče na vytrvalé naléhání koupili hodinu na jízdárně - to byl nějaký šimlík. No a pak jsem začal s jednou známou jezdit na Mělník na Zlatou Podkovu. To mi bylo asi 20 let.

Jak se herec dostane k chovu koní?

Já původně nechtěl mít žádného svého koně, chtěl jsem prostě někam přijet, půjčit si koně a projet se na něm. Pak jsem ale narazil na místo, kde se mi hrozně líbilo a připadalo mi, že by bylo pěkné jezdit už jen sem - ale nebyl tam kůň, na kterém bych mohl jezdit. Tak jsem si pořídil svého prvního koně - klisnu Nelly, nechali jsme ji připustit a narodila se kobylka Navarra. Ještě jsme přikoupili dva valachy a teď máme koně čtyři. A s tím, jak se rozšiřoval počet mých koní, tak se rozšiřovaly i moje znalosti o nich. Začínal jsem postupně chápat, že co se týká přístupu ke koním, žije lidstvo ještě stále v hlubokém středověku. Lidé koním ubližují, i když se je snaží chovat co nejlépe - za všechno může nevědomost.

Co podle tebe dělají chovatelé koní v současnosti špatně?

Začíná to už tím, že zavírají koně na dlouhou dobu do boxů ve stájích - to je stejné, jako kdyby vás někdo zavřel na samotku. Kůň je totiž stádové zvíře, nestačí mu ten minimální vizuální kontakt skrze mříže s ostatními koňmi ve stáji, potřebuje s nimi skutečně žít pohromadě. Tak je od přírody založen - jeho síla je ve stádě, pokud zůstane v přírodě sám, je většinou odsouzen k rychlé smrti. Potřebuje také trávit co nejvíc času venku, ne se jen na chvilku proběhnout - i krátké období stání ve stájovém boxu, v uzavřeném prostoru tři krát tři metry je pro koně extrémně nezdravé. Jak ovzduším, tak např. podestýlkou.

Spousta - hlavně tzv. sportovních koní - tráví v boxu více než 20 hodin denně. Ven se dostanou pouze s jezdcem, který s koněm absolvuje dejme tomu intenzivní hodinový trénink a pak jej opět umístí do boxu, aby si „odpočinul". Kdyby se takhle jednalo s lidskými sportovci, všichni by ve velmi krátké době umřeli nebo by přinejmenším ze sebe nedostali žádný uspokojivý sportovní výkon.

Pak je spousta tzv. šťastnějších koní, kteří chodí do výběhů nebo na pastvinu přes den, to ale znamená, že tam přinejlepším stráví 8 hodin a pak dalších 16 hodin opět stojí ve stáji.

Dalším problémem jsou podkovy, které sice na jedné straně chrání stájovým způsobem života poškozenou rohovinu kopyta, ale jinak zásadně omezují životní fukce tohoto pro koně životně důležitého orgánu. Bohužel kůň trávící většinu svého života stáním v boxu nemůže bez podkovy existovat, protože má kopyta v důsledku tohoto způsobu chovu poničená. Během několika let tak dochází k deformaci kopyta a dalším škodám na pohybovém aparátu koně.

A když se k tomu ještě přidají anatomicky a fyziologicky chybné korektury kopyt, tak se dnes průměrný produktivní věk koně pohybuje kolem dvanácti let, přitom by mohl být přinejmenším jednou nebo i dvakrát tak dlouhý - ve zdravých podmínkách a s dostatkem pohybu se koně dožívají až čtyřiceti let.

Kdy přišlo Tvé chovatelské „probuzení"? Nedělal jsi svým koním zpočátku také to, co nyní sám kritizuješ?

Samozřejmě, i já jsem jim nevědomky ubližoval, choval jsem je tak, jak je obvyklé. Ale někde ve skrytu duše jsem tušil, že něco není úplně v pořádku. Pak se mi dostala do rukou knížka německé veterinářky Hiltrud Strasserové, která přináší úplně jiný pohled na chov koní. Jasně ukazuje, jakým způsobem jsou koně vývojově a biologicky uzpůsobení a jak způsob, jakým je chováme, toto jejich přirozené nastavení zcela popírá. Protože tradiční přístup k chovu koní vychází z potřeb člověka, nikoli koně. Pak jsem začal se svou první kobylkou a jejím hříbětem řešit neřešitelné problémy s nohama - rentgenové vyšetření u čtyřapůlletého hříběte odhalilo počínající artrózu !!! Veterinář mi řekl řekl, ať se kovář podívá na ten snímek a vyvodí z něj závěry. Kovář se podíval, pokýval a okoval na plastové podložky. Tehdy mi došlo, že skutečně budu muset začít postupovat jinak. Je to už tři a půl roku, co jsem s tím začal a za tu dobu se stav obou kobyl výrazně zlepšil - ta mladší snad půjde zachránit úplně a budu s ní moci i sportovat, ta starší by se snad do roka mohla dostat do kondice natolik, abych na ní mohl normálně jezdit. Taky jsem přestal používat udidlo (škodlivost udidla v koňské hubě je zase další kapitola) - protože jsem pochopil, že nepotřebuju dávat koni do huby železo. Začal jsem samozřejmě jezdit nejdřív na ohlávce a poslední rok už používám pouze vodítko jako nákrční řemen. Samozřejmě to vyžaduje zásadní důvěru mezi koněm a jezdcem. Je to rovnocenný vztah - nemám na koně žádnou páku, jakou ho lze k něčemu násilím donutit nebo mu v něčem zabránit bolestí. To mu může způsobit např.udidlo. Mohu ho ovládat jen svou vůlí. Je to díky jeho ochotě mě poslechnout a díky přirozeným pomůckám, které mu určitý pohyb usnadňují a jiný znepříjemňují, jako je způsob sedu nebo působením váhy či různé pobídky nohama či hlasem.

Kde se věnuješ svým experimentům s alternativním chovatelským přístupem - máš snad někde za Prahou vlastní statek?

Pozor, to nejsou experimenty - to jsou doložená fakta !

Vlastní statek nemám, koně mám na statku, kde se zabývají péčí o soukromé koně - a já se tam snažím za tichého souhlasu majitele statku tenhle alternativní způsob chovu zavést. Dělám si to podle svých představ a oni mě nechávají a co víc - pomáhají mi. Taky jsem ještě se šesti svými přáteli začal celou problematiku studovat, protože je to téma, které skutečně potřebuje osvětu a odborníky. Skoro všichni koně chovaní v zajetí klasickým způsobem mají nemocná kopyta, je to problém gigantických rozměrů. Problém je, že většina lidí, kteří se chovem koní zabývají, často ani nechtějí slyšet o potřebě změny přístupu a stojí si na svém. Zkrátka Země je středem vesmíru a je placatá a opovažte se někdo říct něco jiného.

Co dostihy - není to také v podstatě jen další trápení koní?

Občas na dostihy zajdu - nejsem proti tomu, aby se koně používali k závodění, ale měla by se jinak nastavit pravidla. Pokud jim dopřeju vhodný způsob života, mohou koně klidně závodit. Jde o to, aby nebyly zneužíváni, ale využíváni v rámci jejich přirozených možností. V dostihovém řádu je například klauzule, že nesmí závodit neokovaní koně. To už dopředu vylučuje, aby koně využívaní k závodům žili zdravý život a to je špatně. Dostihový sport by měl být založen na partnerství člověka a koně - pokud ale mám pod sebou zvíře, které nemůže žít svůj plnohodnotný život , těžko se dá mluvit o zdravém vztahu. Jen šťastný kůň může udělat šťastného jezdce.

Kolik máš teď koní, jací jsou a kde jsou ustájeni?

Asi před deseti lety se mi to stalo. Okolnosti mě donutily (osud?, náhoda?, vývoj?) a já jsem si koupil svého prvního koně. To, že „prvního" jsem věděl, ale že ne jedinného, jsem tenkrát ještě opravdu netušil. Ale v zásadě jsem mohl asi už začít tušit, co mě čeká. Netrvalo to dlouho a vztah se narodil. Zamiloval jsem se do svého prvního koně. Myslel jsem, že ji něco učím a přitom učila ona mne. Čekala hříbě a mě najednou přišlo nesmyslné dávat jí do huby udidlo, když jsem s ní stejně jezdil na volné otěži. Železo v hubě pohody nepřidá. Začal jsem jezdit na ohlávce. Ani chyba jezdce tolik nevadí. A Nelly (hnědce ČT s bílými znaky), to očividně vyhovovalo. Pak se jí narodila klisnička Navarra (zlatá ryzka s bílými znaky, Kinská) a chodila s námi na vyjížďky. Bylo to velké štěstí. Jednou jsem Nelly sundal ohlávku a zkusil skákat nízký parkur bez ohlávky. A ono to fungovalo. Zřejmě jsem jí moc nevadil.

To už jsme v rodině měli dalšího koně - Gustava (plavák, kříženec hucula a ČT), ale moje žena tenkrát přestala jezdit a já začal i s ním. Nějaký čas jsme se tahali - tvrdil mi, že když na něj mám jen ohlávku, že mě nemusí, v případě střetu zájmů, respektovat. Snažil jsem se najít cestu skrze důslednost a trpělivost. Trávil s ním i víc času a zase začal vznikat vztah. Občas to vypadalo, že mě chápe. Mezitím mi osud přihrál čtvrtého koně, Démona (tmavý hnědák, ČT výš v krvi). Byl na statku, majitel neplatil, kůň se takzvaně prožral a byl na prodej. Řekl jsem, že než se prodá, budu na něm jezdit. Pak se našel kupec. Koupil jsem ho já. Byl úplně jiný, citlivý, vnímavý, rychlý, příliš opatrný na sebe, krásně skákal - ale moc se mu nechtělo. Nelly se mezitím začaly zhoršovat problémy s nohama, před kterými mě varovali už když jsem ji kupoval. Diagnóza byla jasná - artróza, čipy - veterinář doporučil sejmout podkovy a důchod. Bylo jí 13 let. Jejímu hříběti (klisna Navarra), byly 4 roky a kvůli špalkovému kopytu ji kovář koval od jejích 6 měsíců. Nelepšilo se to, dal jsem udělat rentgeny a diagnóza zněla: začínající artróza.V průběhu této doby jsem se už pokoušel s Démonem závodit v parkurech stupně Z. Pochopitelně na ohlávce, protože jsem svým koním slíbil, že ode mne dostanou do huby už jedině mrkev, ale většinou jsme končili někde okolo čtvrtého skoku, na kterém Démon objevil něco podezřelého. Snažil jsem se tomu přijít na kloub a přesvědčit ho, aby mi důvěřoval a nakonec se nám to podařilo. Začali jsme skákat bez ohlávky. Nikdy bych byl nevěřil, že to spolu dokážeme. Vrcholem našeho snažení byl bezchybný parkur stupně Z, po jehož absolvování jsme byli diskvalifikováni a to právě z důvodu nenauždění koně. A tím také nepřipuštěni do rozeskakování, což mě velice mrzelo. Jinak byla má radost obrovská. Je to neskutečný pocit. Mezitím jsme s Démonem i Gustavem, absolvovali spoustu parforsních honů, mezi nimi i jeden z nejtěžších honů v Německu, u zámku Hexenagger. To už jsem měl všechny své koně bosé a ve volném ustájení. Přečetl jsem jednu z knížek veterinářky Dr.Strasserové „Život se zdravými kopyty" a pochopil jsem. Pochopil jsem, proč je Nelly od svých třinácti let v důchodu, proč má její dcera, která se narodila u mě, a pro kterou bych udělal všechno, aby byla zdravá, ve čtyřech letech po veškeré péči, špalkové kopyto a začínající artrózu. Pochopil jsem, že je načase něco změnit. Začal jsem studovat celostní ošetřování bosých kopyt u MVDr.Strasserové. Ale o tom jsem se už zmínil.Není to jednoduché. Ale je to nutné. Fotograf Dalibor Gregor mě svou aktivitou dokonce donutil k tomu, abych před dvěma lety začal psát knihu, která před rokem vyšla a jmenuje se „Můj rok s koňmi", kde se snažím popsat některé mé dosavadní zkušenosti s koňmi i s lidmi.

V současné době, vzhledem k nedostatku času, ale nakonec i proto, že mě to baví, jezdím se všemi svými koňmi najednou pouze s vodítky okolo krku a většinou bez sedel.

Jaký styl jezdectví preferuješ a jaké používáš pomůcky?

Vždycky jsem jezdil v anglickém sedle a jezdím v něm pořád, ale pouze když jedu třeba na Hubertovu jízdu, na hony nebo skákat parkur, jinak jezdím už skoro pořád bez sedla. Udidlo nepoužívám už asi 8 let a poslední dva roky jezdím už jenom na nákrčím řemenu (vodítko okolo krku). Bičík vozím na skákání krátký skokový, jinak, pokud jezdím se dvěma nebo se všemi svými koňmi najednou, používám 130 cm drezurní tušírku.

Tvojí partnerkou a nyní i manželkou je známá, skvělá herečka Jana Boušková. Co Jana a koně?

Jana teď nejezdí, věnuje se ale dost intenzivně jednomu nemocnému koni naší společné kamarádky.

Máš také s Janou pejska, boxera Ferdu, co on říká nebo spíše štěká na koně?

Ferda je můj třetí boxer a je to skvělý, vyrovnaný pes. Z koní má respekt, ale nebojí se jich, ani na ně nedoráží. Problém má s el.ohradníkem, toho se bojí jako čert kříže. Chodí se mnou na max.1,5 hod vyjížďky v pomalejším tempu a jen pokud je chladno.

Využil jsi někdy svých jezdeckých schopností v nějakém filmu či pohádce, popř. jestli tam hrál i nějaký z tvých čtyř koní?

Mí koně ve filmu nehráli, skoro bych to ani nechtěl. Já sám jsem párkrát ve filmu na koni jezdil, ale nebyly to žádné velké role.

Mimo hubertusů nebo-li Podzimních slavností na Hněvšíně pořádáš ještě velmi zajímavou akci vždy v srpnu, jmenuje se Memoriál Generála Custera, pověz nám o tom něco:

Je to den na koních v uniformách americké kavalerie, který jsem si vymyslel s kamarády z Hněvšína u Slapské přehrady. V roce 2000 jsme uspořádali a jeli nultý ročník. Pořídili jsme si náznaky dobových uniforem, koupil jsem dvě šavle a americkou vlajku z té doby, tedy s patřičným počtem hvězdiček. Tehdy nás vyjelo 16. Od té doby se to rozrostlo natolik, že letos už jelo 190 jezdců a koní. Počtem - tedy mílovými kroky - směřujeme k jednotkám generála Custera, které padly u Little Big Hornu. Poprvé jsme měli letos pět švadron, stejně jako Custer. On měl dvěstě deset jezdců, takže se tomu číslu blížíme. Myslím, že se to nikde jinde nedá vidět ani zažít. MGC se koná vždycky předposlední sobotu v srpnu, letos to vychází na 23.8. Jste všichni srdečně zváni.

Jsi zastáncem metody chovu koní přirozeným způsobem, o které budeš pravidelně psát na stránkách KaH:

Myslím si, že se musíme snažit poskytnout koni zdravý život, nesmíme ho chovat ve vězení. A nikdo mě nepřesvědčí, že sebekomfortnější stáj není vězení. Kůň je stádové zvíře, potřebuje kolem sebe kamarády. A ne, aby je viděl jen tak skrz mříže. Kromě toho se může stát, že si s koňmi, kteří jsou ustájení kolem něj, nerozumí. Takový kůň ani nemá kam odejít. A pak se zlobíme, že koně mají takzvané zlozvyky. Jenže to nejsou zlozvyky, to je zoufalství, které jsme v koni vyvolali my. Pokud kůň rezignuje, tak se nudí. A pokud nerezignuje, pak je ve stresu. Stáj je pro koně navíc hodně nezdravá. Prašnost, čpavek, amoniak, výpary z výkalů - tomu se nedá vyhnout ani v sebelíp uklizené stáji. Suchá podestýlka navíc vysušuje kopyta. Kopyta potřebují denně vodu, aby zůstala vláčná. Nesmíme zapomínat, že koně nemají cyklus dne a noci, žijí 24 hodin denně. A když to na ně zrovna přijde, chviličku si zdřímnou. Ale během celého dne nespí dohromady víc než 4 hodiny. Během dne i noci - po kouskách.

Klasicky ustájení koně - ve stájích - když chodí takzvaně na celý den ven, je to většinou maximálně na 8 hodin. A co těch zbývajících 16 hodin ? Ale o tom jsem se už taky zmiňoval.

Když už jsme u těch kopyt - jaký máš názor na kování?

Já jsem přesvědčen, že kování koní je veliké zlo. Téměř nikdo si dneska nedovede představit, že by kůň chodil bez podkov, ale kůň chodil bez podkov miliony let. Až před pár stovkami let někoho napadlo, že by se s tím mělo něco udělat. V souvislosti s nezdravým způsobem života začali mít koně problémy s kopyty a člověk proto hledal způsob, jak je ochránit, jak mu pomoct - a nemohl vymyslet nic strašnějšího. Pokud jsou koně kovaní a nepracují, je to tragédie. A pokud jsou kovaní špatně a nepracují, je zaděláno na malér. V minulých stoletích koně kovaní byli, ale celé dny pracovali, a přestože byli okovaní, byli daleko zdravější než koně dneska. Kopyto je funkční orgán, přídavná krevní pumpa a tlumič nárazů. O to všechno podkova koně připraví. Dneska mají koně obecně málo pohybu - a to i koně sportovní. Lidi si myslí, že koni prospějí, když ho nechají třiadvacet hodin odpočívat v boxu, pak mu dají na jízdárně do těla a pak ho zase zavřou do boxu. Ale to je omyl. Koně potřebují pohyb a hlavně pevný, podle potřeby i zpevněný povrch ve výběhu. Nejhorší je bláto, to je pro koně taky velký problém, protože v něm vlastně stojí na špičkách. Stejně jako podestýlka v boxech.

Takže tvoji koníci nejsou okovaní.

Dva a půl roku ne. Já jsem to dřív taky nevěděl a myslel jsem si, že všechna péče o kopyta spočívá v tom, že jednou za šest až sedm neděl přijede kovář. Jenže moje malá kobylka Navarra začala mít s kopyty obrovské problémy. Veterinář mi řekl, že má ve čtyřech letech artrózu. Začal jsem se okamžitě pídit po informacích. Nakonec jsem se dostal právě k té - pro mě zázračné a skvělé knížce Dr. Strasserové, která mi konečně otevřela oči. Nejhorší je, že lidem už kovaní a nauždění koně nepřipadají divní. Všimněte si, jaké děti kreslí obrázky. Skoro na všech se objevují koně s udidlem a podkovami.

A proč? Prostě nám to už připadá normální a přirozené. Například kůň svatého Václava na Václavském náměstí je okovaný a má nesprávně upravená kopyta. Pokud by byl živý, měl by brzy velké problémy.

Ale celá tahle problematika není jednoduchá a vyžaduje znalosti. Ty by se měl pokoušet získat každý, kdo se koňmi zabývá. A řídit se tím, co je koni od přírody dáno.

Jaké máš plány s koníky do budoucna?


Jezdit, skákat, bavit se s nimi a poskytnout jim zdravý a spokojený život, jak jen to bude v mých silách.

 

Děkuji za příjemný a velmi zajímavý rozhovor a přeji mnoho úspěchů s koníky.

Těšíme se tvé na články „o zdravých kopytech a alternativním chovu koní", se kterými se budeme setkávat na stránkách našeho časopisu Koně a hříbata.

 

s úpravou byl tento článek publikován v časopise Koně a Hříbata, napsala Eliška Vanišová